Rozhovor s Janem Kodešem pro AW Radio

K dnešnímu povídání přijal pozvání bývalý významný tenisový hráč Ing. Jan Kodeš. A byl bych špatný moderátor, kdybych se hned na začátku nezeptal, jak jste se dostal k tenisu. (smích) Nenapadá mě jiný způsob, než že vás k němu přivedli rodiče.

Samozřejmě, že to byli rodiče a bylo to asi i tím, že moje matka hrála krajský přebor a otec v pozdější době vzal správcovství na tenisových dvorcích v Karlině na Čechii. Musel jako právník jednapadesátém odejít do výroby, dělal dělníka v ČKD Dukla a protože nemohl uživit tři děti, tak správcovství vzal navíc, jako melouch. Tam na Čechii jsem začal v osmi letech hrát tenis, ale jen tak pro zábavu. Když jsem se v mladších žácích probojoval do závěrečných pražských přeborů tak táta chtěl, abychom přešli na pražskou Štvanici, kde jsem získal i kvalitního trenéra Karla Semeráda.

Jestli se nepletu, vás zajímal i fotbal.

To víte, že ano a hlavně mě bavil, nejenom zajímal. Ve škole jsem dělal snad všechny sporty, které existovaly. V té době probíhaly každoročně Sportovní hry pražské mládeže. To soupeřily jednotlivé školy mezi sebou a bylo to ve volejbale, atletice, košíkové, tenise, ve fotbale… Já jsem školu reprezentoval prakticky ve všem a fotbal mě velice bavil, protože to byl kolektivní sport a byla při něm i dost velká legrace. Až do osmnácti let jsem hrál jak fotbal, tak tenis a nemohl se rozhodnout.

Takže až v osmnácti padlo rozhodnutí pro tenis?

Když jsem vyhrál tradiční pardubickou juniorku a stal se mistrem republiky dorostenců do osmnácti let, tak jsem teprve definitivně ukončil i dorostenecký fotbal. Bylo to v době, kdy jsem už měl přejít do mužů. Někteří kluci, co se mnou hráli, se později dostali do ligy za Spartu a Slávii, takže například Honza Tenner a Honza Mareš hráli fotbalovou ligu a moje kariéra zase postupovala v tenise.

Než se budeme věnovat trochu podrobněji tenisu, rád bych se vás zeptal jak to bylo s vaším studiem. Vy jste měl nějaký problém s přijetím na střední školu, nechtěli vás vzít nebo dokonce snad nevzali.

Byla to taková těžká doba, padesátá léta. Já jsem šestačtyřicátý ročník, poválečné dítě. Pamatuji si, jak otce v jednapadesátém začali diskriminovat a musel pak jako advokát odejít do výroby. Když jsem v deváté třídě měl nastoupit na střední školu, tak naše ředitelka napsala do mého kádrového posudku: „Syn živnostníka, na střední školu nebrat!“ S vykřičníkem.

Ale přesto jste se tam dostal. Jak se to stalo?

Bylo to štěstí, že jsem se na střední školu dostal. Při jednom turnaji, který se hrál na pražské Spartě ve Stromovce, byl prvoligový tenista Josef Papík se svou manželkou. Ta byla profesorkou na střední škole v Libni u libeňského zámečku. Učila tam francouzštinu a tělocvik. A ta tenkrát přišla a řekla: „My tě na tu školu vezmeme. Dodatečně tě přijmeme. Je teprve září a v jedné třídě máme o žáka míň, půjdeš k nám do Libně.“ A opravdu mě přijali, a tak jsem jezdil z Karlina na Palmovku. Cesty byly dobrodružné, protože tramvaje tenkrát neměly dveře a dalo se nastoupit a vystoupit kdykoliv během jízdy. Na poslední chvíli jsem vždycky honil na Palmovce ten přestup.Dole hned za závorami pro vlak na konci libeňského mostu byla stanice, kde jsem dobíhal na poslední chvíli linku směrem na Kobylisy, abych to stihnul a byl za pět minut osm ve škole...

Jak to bylo se sportovním vybavením? Měl jste všechno, co jste potřeboval?

Samozřejmě neměl.… Měl jsem obyčejnou raketu, takovou českou, nic moc. Teprve později jsem dostal raketu, se kterou hrál na Štvanici turnaj Mexičan Ryes. Po exhibici štvanický klub od něj odkoupil dvě starší rakety a ty mě dal. Takže jsem nějakou dobu hrál s jeho raketami.

Řekněte mi, jak se trénovalo za komunismu? Třeba v zimě, to by mě hrozně zajímalo. Byly haly?

Haly? Co vás vede, samozřejmě že nebyly. Byla jediná hala z první republiky v Košířích na Praze 5, Na Klamovce, kde byly tři antukové kurty. Dá se říct, že to byly jediné kryté kurty v celé republice. Haly se tenkrát stavěly jen jako víceúčelové, tedy i pro jiné sporty a tenis vždy musel hodně bojovat i o dostatečný počet tréninkových hodin! Ryze tenisové haly se pak začali stavět v Houštce, na pražské Spartě a Rudé hvězdě ve Stromovce, ale byly to haly jenom s jedním kurtem! Na základě tenisových úspěchů postupně vznikly další tenisové haly v Plzni, Ostravě, Litvínově, Bratislavě. Ze západu k nám začali dovážet i provisorní „nafukovačky“, ale to bylo až mnohem později. Dneska už je kurtů všude habaděj.

Pamatujete si na svůj první vyhraný turnaj v tenise?

No to víte, že jo (smích), protože takové věci se nezapomínají. Bylo to mistrovství republiky starších žáků, v roce 1960, v Pelhřimově. Stal jsem se tam mistrem republiky a to mi udělalo strašně dobře. První úspěch je vždycky ten nejdůležitější. Před tímto vítězstvím jsem absolvoval jen pár úspěšných turnajů. Byly to obvodní, krajské přebory a několik celostátních turnajů. Když jsem později, ale zvítězil v krajském dorosteneckém přeboru, to jsem měl už opravdu radost. A pak už to šlo poměrně rychle. Vyhrál jsem prestižní pardubickou juniorku v roce 1964, i když až na potřetí. Tehdy v těch osmnácti jsem se definitivně rozhodl pro tenisovou kariéru. Už ve dvaceti jsem vyhrál v Ostravě i mistrovství republiky mužů a začal hrát Davis cup! To bylo v roce šedesát šest.

Když jste se rozhodl pro profesionální cestu, co to obnášelo? Myslím si, že uživit se tenisem znamenalo objíždět turnaje v zahraničí.

Byly to velké problémy, protože my jsme zde byli do jisté doby všichni amatéři. Sice se schylovalo k tomu, že se otevřou turnaje pro amatéry s profesionály, ovšem do té doby to bylo tak, že někteří amatérští hráči podepsali s profesionální skupinou Jacka Kramera kontrakty a hráli jenom exhibice, ale nemohli hrát na největších grandslamových turnajích. Takových hráčů bylo asi osm až deset a jejich počet postupně narůstal. Byla to jména jako Pancho Gonzales, Rod Laver, Ken Rosewall, Tony Trabert, Roy Emerson…A v šedesátém osmém Mezinárodní tenisová federace (ITF) rozhodla, že otevře některé hlavní světové turnaje pro profesionály. Mohla si to dovolit i proto, že tenis nebyl v té době olympijským sportem. Tím pádem se vlastně profesionální hráči vrátili do tenisu, který předtím hráli jako amatéři. Brzy byla založena tzv. Grand Prix, – Velká cena do které byly zařazeny ty důležité turnaje dle historie a kvality a pořadatelé začali navrhovat „prize money“, tedy peníze za jednotlivá vyhraná kola. Nevím to už přesně, ale například za porážku v prvním kole bylo 150 dolarů a to se zvyšovalo, takže vítěz měl v té době třeba osm až deset tisíc dolarů za vítězství v turnaji. A v té chvíli začal u nás velký problém. Těm kteří vládli, se nelíbilo, že by někdo mohl získat peníze – a dokonce valuty. Připomínám, že se jednalo o roky šedesát devět, sedmdesát a začínala normalizace. V sedmdesátém a jednasedmdesátém jsem vyhrál Paříž a dostal jsem peníze, a co teď? Po návratu do Prahy jsem volal na tenisový svaz našeho sekretáře a řekl jsem mu: „Hele, já jsem vyhrál čtyři tisíce dolarů, co s tím mám dělat?“ Zatím si to nech doma, musíme zjistit co bude dál a jak to vlastně bude fungovat. Pak mi na základě potvrzení bylo umožněno si zřídit devizový účet u Živnostenské banky a uložit tam tu výhru. Vybírat svoje peníze jsem pak směl jen do výše diet na tak zvaný devizový příslib při opětném vycestování. Později kolem toho byly pořád dlouhodobé diskuse, asi tak dva až tři roky se o tom mlelo kolem dokola. Nakonec se z nás stali takoví poloprofesionálové a ÚV ČSTV (Československý svaz tělesné výchovy; pozn. vydavatele) s námi de facto prostřednictvím Pragosportu obchodoval. Ten měl výsadní obchodní právo na podepisování smluv s trenéry, kteří chodili do zahraničí nebo s krasobruslaři, kteří šli po kariéře do vídeňské revue „Holiday on Ice“. Obchodovatelní byli kromě nás ještě šachisté, motoristé a jezdectví. To byly asi jediné sporty, které byly už tehdy v zahraničí dotovány penězi. Tenisový svaz s Pragosportem byl tak trochu donucen udělat na základě rozhodnutí ITF (Mezinárodní tenisové federace) pro nás jakou si„poloprofesionální“smlouvu,“registrovaných hráčů – (registered players), která nám umožňovala hrát turnaje společně s profesionály. Ta se však pro následující rok neustále měnila, doplňovala či vylepšovala a my jsme určitou část roku hráli na sebe a Pragosport jako profesionálové a další část roku plnili povinnosti vůči tenisovému svazu, což byla reprezentace v soutěžích družstev a některých hlavních turnajích. Pragosportu jsme odevzdávali povinné odvody z výher a to co jsme hráli za tenisový svaz bylo zdarma, ale zase náklady hradil svaz, který pobíral i naše výhry.

Zajímalo by mě, jak vás vnímali ve světě jako Čechoslováka? Pociťoval jste nějaký rozdíl ve srovnání s vašimi západními kolegy?

Tenis měl samozřejmě v Československu už v první republice velkou historii a my jsme tenkrát měli výborné hráče. Byl to Karel Koželuh, Jan Koželuh, František Cejnar, Roderich Menzel .. to byla třicátá léta. Potom těsně před rokem 1948 jsme měli výborného Jaroslava Drobného, který žel emigroval. V emigraci vyhrál Wimbledon, dvakrát Roland Garros. Ten měl docela velké problémy když opustil Československo. Všichni mu sice slibovali, jak se o něj postarají, ale nakonec se o něj nepostaral nikdo – ani Angličané, ani Francouzi. Problémy začal mít, když mu došly stránky v pase a on potřeboval cestovat a nebylo kam zapsat vízum. Stal se z něj tzv. „stateless“, bez státní příslušnosti a jezdil jen na takový papír s fotkou. Některé země to však neakceptovaly. Až jednou po vítězství na mezinárodním mistrovství Egypta a tam se seznámil s Farukem, což byl tehdejší egyptský král a ten mu byl příznivě nakloněn – a navíc jeho dcera se do Drobného prý údajně tak trochu zakoukala. A tak díky jemu dostal egyptský pas a jako „Egypťan“ vyhrál Wimbledon v roce 1954.

A vy jste neměl chuť v době normalizace emigrovat? Vaše sláva přece stoupala?

Taky jsem o tom přemýšlel. Více to popisuji v knize, kterou jsem v loňském roce vydal. Bylo to tak na hraně. Uvažoval jsem o odchodu, ale nicméně pořád se mi do toho nechtělo, protože právě od Jardy Drobného jsem věděl, co emigrace obnáší. Nebylo to nic jednoduchého. Bylo mi jednadvacet a uvědomoval jsem si, že bych přinejmenším na nějakou dobu ztratil možnosti, které jsem už v té době měl. Všichni toho totiž předem hodně naslibují, a když se tam objevíte, tak začnete být tak trošku na obtíž. Přišla nabídka od Francouzů…. Dokonce v určité době to bylo, jak jsem říkal, na hraně a tehdy mi právě Jarda Drobný řekl, abych to nedělal, že není taková doba, abych to musel udělat. Neemigroval jsem a tak mi nezbývalo, než si v ČSTV postupně vybojovat určité postavení. Moje úspěchy gradovaly a tady se tenis začal víc a víc otvírat. Někteří politici vzali tenis na milost, začali ho dokonce bránit, takže jsem měl velké štěstí. Navíc se mi dařilo a měli tu situaci i více ulehčenou mými úspěšnými starty v Davis cupu.

Já se musím zeptat na Wimbledon sedmdesát tři, protože to mě fascinovalo. Já nevím, jestli se dříve nasazovalo na turnaj…

Nevím, co myslíte po slovem nasazování. Jestli akceptování do turnaje či rozmístění hráčů v turnajovém pavouku, aby ti nejlepší na sebe nenarazili hned v prvním kole.Už v poválečných letech měl turnaj ve Wimbledonu vždycky v soutěži při losování 128 hráčů. Pak se vždy nasazovalo prvních osm, později šestnáct dle světových žebříčků.

A vy jste byl nasazený?Řada hráčů přece nestartovala?

Ano, byl jsem v pavouku nasazen jako dvojka. Prvním byl Rumun Ilie Nastase. Trojku měl Angličan Taylor, čtyřku Sovět Metreveli, pětka byl Američan Connors, šestka Švéd Borg, sedmičku měl Australan Davidson a osmým byl Němec Fassbender. Nasazování se upravovalo po odřeknutí těch hráčů, kteří ho svou neúčastí mohli ovlivnit. Startovní pole se doplnilo na tradiční počet, tedy128 hráčů.

To bylo, tuším, sedmdesát hráčů?

Nevím už přesně, ale celý pavouk z Wimbledonu najdete ofocený v mé knize. Ten jaký si bojkot byla politika Američanů. Souviselo to s tím, že vznikala organizace hráčů - ATP, jakési hráčské odbory, kde každý člen zaplatil poplatek a tím se stal členem zmíněné organizace. Členy se rychle stala celá řada i méně významných hráčů. Tuto organizaci tenkrát vymysleli Američané. Chtěli, aby byl někdo, kdo bude mluvčí hráčů a kdo bude bojovat za vylepšení podmínek na turnajích. Na počátku bylo členy ATP asi 120 hráčů, ale někteří významní tam ještě nebyli.

Já tuším, že tam z těch prvních patnácti v pořadí Grand Prix nebyli asi tři.

Z těch dobrých hráčů nestartovali Laver, Rosewall, Smith a Panatta. Asociace tenisových hráčů to hodně nafoukla, ale už v minulosti se mnohokrát stalo, že někteří nasazení hráči nehráli nebo nepřijeli. A mě to celkem nijak nebralo. Nemohl jsem si dovolit říct: „ Já budu turnaj bojkotovat kvůli nějaké ATP.“ Stejně jako já do toho nechtěli jít Nastase, Metreveli, Connors i Borg. Byla to jakási vzpoura a my jsme s tím v podstatě neměli nic společného. Američané se hádali s Angličany a Nikolu Piliče a jeho k tomu využili tak trochu jako záminku. Chtěli jako organizace získat vliv a zviditelnit se. Tak se tedy stalo, že jsem Wimbledon v roce sedmdesát tři hrál a vyhrál. Samozřejmě, že se potom ozvaly hlasy, že to nebyl úplně ten nejkvalitnější Wimbledon atd. Za dva měsíce na to když jsem byl opět ve finále na US Open, a kde hráli všichni, tak po mém semifinálovém vítězství nad Smithem a velkém pětisetovém finále s Newcombem bylo mezi novináři zase docela ticho. Vždycky záleží tak trochu na tom, jak to všechno média okomentují. Jedna věc je, ale jasná, že jsem stejně všechny wimbledonské vítěze během své kariéry porazil. Rok přede mnou vyhrál Wimbledon Stan Smith ve finále s Ilie Nastasem, ale protože finále bylo na pět setů a napínavé, tak při komentářích si nikdo nevzpomněl na to, že řada profesionálů taky nestartovala. Rok po mém Wimbledonu přicházelo už období, kdy nastupovala mladší generace a Američan Jimmy Connors mě vyřadil ve čtvrtfinále v pěti setech a vyhrál pak celý turnaj. To je právě to, co je ve sportu spravedlivé, že každému se roky načítají a je důležité jak dlouho se člověk udrží na špičce a ve vrcholné úrovni. A udržet se, to je vlastně vždycky to nejtěžší. Dneska třeba překonal Roger Federer Jimmyho Connorse v tom, že se na špičce udržel o pár týdnů v jednom zátahu déle, jak se říká, bez přerušení. Třeba Ken Rosewall hrál finále Wimbledonu a bylo mu osmnáct a pak hrál finále Wimbledonu, kdy mu bylo třicet devět. Když byl ve finále Wimbledonu v osmnácti, tak Connors se teprve narodil, ovšem pak přišla chvíle, kdy hrál finále s Connorsem a ten prohrál. Tenis je sport, který se dá hrát docela dlouho, pokud si člověk udržuje formu.

Povídali jsme si o Wimbledonu a já vím, že vy jste tam v semifinále měl zápas, kde pravděpodobně publikum nestálo úplně na vaší straně, protože jste hrál proti domácímu hráči. Jak se vám hrálo před publikem, které vám nepřálo?

Při finále nebo na grandslamech vždycky hráči pomůže, když jde publikum za ním. Prostě marná sláva a nikdo mi to nevymluví. Poznal jsem to na vlastní kůži. Většinou je to tak, že obecenstvo chce trošičku vidět, jak se říká, „krev“. Vždycky fandí tomu, kdo prohrává, ale potom přece jenom v závěru má svého favorita. A je to dobrý pocit, když se přikloní na vaši stranu, protože vás to žene a taky uklidňuje. Naopak, když jde proti vám, pomáhá to soupeři a nechci říct, že vás to ničí, ale určitě to klidu nepřidá. Člověk si však zvykne. Faktem je, že komu ve vyrovnaných zápasech fandí publikum, ten to většinou dotáhne do vítězného konce.

Vy jste finále hrál…

Já jsem hrál finále tehdy se Sovětem. Byl to Gruzínec Alex Metreveli.

To byl přece Rus a naši doma u televizí museli fandit a ostatní hráči museli říkat: „Ne, aby si nechal vyhrát toho Rusáka!“ Nevnímal jste ještě trochu jiný souboj?

My jsme spolu soupeřili už od dorosteneckých let. On byl o dva roky starší než já a já jsem s ním v dorosteneckých letech hodně prohrával. Moje první juniorské zájezdy byly do Ruska, do bývalého Sovětského svazu. Prohrál jsem s ním v Moskvě, v Davis Cupu, pak jsem s ním prohrál i v Praze. Prohrál jsem s ním několikrát, ale naštěstí ve stejném roce před finále Wimbledonu jsem s ním poslední dva zápasy vyhrál, takže jsem získal sebevědomí. Byl výborný a z hlediska odbornosti byl trochu nedoceněný. Rusové pravidelně létali na zimu trénovat do Austrálie. Pro nás bylo nemyslitelné, že by nás tam tenisový svaz poslal, neměli jsme na to peníze. Ale Rusové tam létali naprosto pravidelně a on tam vyhrál devět travnatých turnajů, takže na trávě měl samozřejmě větší zkušenosti než já. Po pravdě řečeno, bál jsem se ho. A druhá věc byla, že na mě padla jakási tíseň a odpovědnost i za osmašedesátý rok. Zápasy s Rusama byly vždycky na ostří nože. Ve finále Wimbledonu jsem s ním prohrát nechtěl. Dnes je situace jiná, ale tenkrát byl Wimbledon prostě takovým aristokratickým turnajem. A můžu vám říct, že nebylo ani žádné nadšení z toho, že finále hrají dva tenisté žijící za železnou oponou. Mě ale strašně pomohlo, že den před finále když jsem porazil Taylora a když ukazovali „match of the day“ a diskutovalo se o tom, kdo vyhraje finále, tak byli přítomni ti největší odborníci: Jack Kramer a Fred Parry, a to byly tenkrát už velké tenisové legendy. Jack Kramer řekl: „Předloni jsem komentoval finálový zápas Kodeše se Smithem na US Open a Kodeš hrál skvěle a prohrál jen těsně. Já sázím na něho.“ Vsadil na mě a nakonec se všichni shodli na tom, že vyhraju. Slyšel jsem, jak o mě mluví, jak hodnotí mou hru a říkají, že jsem zkušenější, protože mám za sebou již „dvě velká“ vyhraná finále v Paříži, že mám lepší „return“ podání“a jsem i jistější ve „volejích“ na síti. Ten pořad mi samozřejmě moc pomohl a dodal i více odvahy před tak důležitým zápasem.

Je známý váš pověstný backhand.

Ano, pověstný backhand jsem měl, ale právě ten „return“ servisu na trávě je hodně důležitý. A druhá věc je, že jsem už měl zkušenosti. Hrál jsem před wimbledonským finále tři velká finále, dvě v Paříži a na US Open, a Alex byl na grandslamových turnajích ve finále jen v mixu s Olgou Morozovou. A to je dost velký rozdíl.

Takže vy jste za svoji kariéru vyhrál Wimbledon, a pak to byly ještě další velké turnaje…

Dvakrát Roland Garros v Paříži (1970-71) a dvakrát jsem hrál finále US Open (1971 a 73), třikrát finále v Římě (1970-72), Davis Cup, ale vyhrál jsem i další velké turnaje, jako je mistrovství Španělska v Barceloně, nebo velkou Grand Prix Madrid, mistrovství Švýcarska v Basileji, mistrovství Chile, Brazílie…Ve své kariéře jsem vyhrál celkem 25 turnajů ve dvouhře a 31 ve čtyřhře. K tomu jsem ještě byl, ale jen ve finále na 26 turnajích dvouhry a 28 čtyřhry. V Davis cupu jsem odehrál celkem 95 zápasů, nejvýce ze všech československých či českých hráčů. Byl jsem v mužstvu 15 let.

V roce devadesát jste byl uveden do tenisové síně slávy.

Ano, devadesátý rok, síň slávy. Mezinárodní tenisová síň slávy, je v americkém Newportu, je to na ostrově Rhode Island nedaleko od New Yorku. Tady začínal americký tenis a je tu i velké historické muzeum i jejich první travnatý dvorec. Zde se začalo hrát první mistrovství USA v roce 1881, dnes US Open. Většinou je to tak, že musíte skončit kariéru a potom vás teprve po určité době navrhnou. Letos bude do síně slávy uveden Pete Sampras.

Teď si dovolím tak trochu rýpavou otázku. Vy jste přece jenom hodně dokázal – nepřipadáte si v Česku nedoceněný? Moc o vás není slyšet.

Ono je to tak trochu dané českou závistí a také situací, která tady je. Pokud můžu říct, tak u nás nedocenění jsou všichni bývalí sportovci. Já si myslím, že způsob chování je zvláštní a teď myslím na chování organizací počínaje MŠMT, Olympijským výborem a všemi sportovními svazy… Politici se po velkých úspěších s vámi rádi fotografují... Dokud vás potřebují, tak vás využívají, ale pak na vás rychle zapomenou. Já si třeba myslím, že takoví sportovci jako byla Věra Čáslavská nebo Jarmila Kratochvílová, která dodneška drží světový rekord, a Honza Železný, vyhrál zlazo na třech olympiádách, o těch by se mělo více mluvit. Úžasní byli v mé době i hokejoví hráči, bratři Holíkové, Jozef Golonka, Václav Nedomanský. Ti byli zrovna tak dobří jako Jarda Jágr. Já v tom nevidím vůbec žádný rozdíl. Tím nesnižuju Jardu Jágra, ale kolem něho je „svatozář“ a my jsme přitom měli spoustu vynikajících hokejistů, akorát že se o nich nemluví.To samé platí o fotbalistech a osobnostech i z jiných sportů. A pravda je, že ti bývalí sportovci u nás na růžích ustláno nemají. Ve světě si svých sportovních legend váží, protože dobře vědí, že legenda se hned tak nenarodí. Tak jako v tenise se hned nenarodí druhý Ivan Lendl nebo Martina Navrátilová. Můžeme si říkat, že Tomáš Berdych je výborný a Nikole Vaidišová je výborná, ale aby dosáhli toho, co Ivan Lendl, tak k tomu má Tomáš Berdych šíleně daleko a říkám to i přesto, že Tomáš je prima kluk, fandím mu a mám ho rád. Máte pravdu, minulých úspěchů si nevážíme a nedovedeme je ani dostatečně ocenit tím, že postavíme třeba Muzeum Sportu .

Tak snad vás aspoň potěší, že já před vámi hluboce smekám.

(smích) Děkuju.

My jsme křesťanské rádio a proto bych se rád zeptal, jak je to u vás s vírou? V televizi často vidíme, že někteří sportovci, když vstupují na sportoviště, tak se křižují…

Já a víra – začnu asi takto: Rodiče mě nechali pokřtít v římskokatolické církvi. V prvních třech třídách jsem chodil na pravidelnou výuku náboženství. Později jsem v kostele pomáhal při Božím těle. V padesátých letech režim přitvrdil, hodiny náboženství byly zrušeny a návštěva kostela se stala prakticky nebezpečnou záležitostí. Nahradil ho pak lampionový průvod…Víra se ocitla na vedlejší koleji a lidé přestali věřit. Tím bylo i moje náboženství utlumeno. Ze svého mládí mám určité znalosti Bible a ty jsem ocenil v době, kdy jsem cestoval po světě a navštěvoval historické památky. V Japonsku, ve Francii, v Římě, Florencii, Indii, Kolumbii, Thajsku, v Egyptě jsem viděl obrazy ztvárňující biblické příběhy a mohl jsem je zařadit do širšího kontextu. Nejsem praktikující křesťan, ale věřím v jakousi vyšší existenci – Boha, který všechno řídí a kterého se všichni dovoláváme, když jde do tuhého...

Napadá mě: nezažil jste to někdy při tenise? Potřebuju dát míček, tak Pane Bože pomoz…

Nepamatuji na to při tenise, ale zažil jsem to mnohokrát v letadle. To se člověk najednou začne modlit a prosí. Jak jsem řekl, nejsem typ, který by chodil pravidelně do kostela, ale když jsme měli nemocnou dceru, tak jsem tam zašel mnohokrát a pomohlo to... Člověk vždycky hledá pomoc až na poslední chvíli.

A může víra sportovci pomoci?

Já si myslím, že může, protože je to jakási vnitřní síla. Když člověk věří v někoho, tak musí umět věřit i v sám sebe. Víra mi dodávala určitou sílu ve vypjatých momentech. Věřili mi lidé, musím věřit i já sobě. Co se týká víry křesťanské, musím přiznat, že my poválečné děti, které jsme zažily dobu komunismu, jsme to moc neřešily. Nikdo nás k tomu nevedl, začalo to pro nás být vzdálené a najednou to bylo zazděné. V současné době se zase náboženská povědomost velmi pomalu vrací. Ovšem s křesťanstvím přicházejí i východní směry a žel, že se objevují i různé sekty. Hlavní roli v postojích mladých lidí by měli sehrát rodiče. Vztah, který uvnitř rodiny budují, by měl mladé lidi nasměrovat i ke zdravému vztahu k zemi, ve které žijí, k přírodě, zvířatům a vůbec ke všemu, co se kolem nich děje.

Člověk se snaží být, bezchybný, čistý, aby nebyla na něm žádná zkaženost a já v tom vidím souvislost s tenisem, protože tenis mi připadá čistý, fair play sport, kde nejsou zákeřnosti. V tom je mi tenis velice sympatický…

V tenise nedochází ke střetu, jak se říká, tělo na tělo. Je mezi vámi síť. Když hrajete čtyřhru, máte partnera, ale to není fotbal nebo hokej. Myslím si, že ve sportu je surovost všeobecně větší a zákeřnější, než byla v minulosti. Jsem překvapený tím, že jsou to vlastně všechno profesionálové, živí se sportem, mají kontrakty za velké peníze, takže by mezi nimi mohla existovat i jakási ohleduplnost a úcta k soupeři. Neříkám, že by se měli hladit po tváři, ale neměli by se navzájem zraňovat a poškozovat se. V tenise neexistují likvidační zákroky, kterými mohu vyřadit nejlepšího hráče ze hry a navíc mu ublížit. Tenis je prostě „aristokratický sport“.

Takže vy dětem doporučujete tenis.

Mé děti jsem k němu vedl a vedu. Honzovi je už třicet pět, tenis hrál a teď ho trénuje. A naše jedenáctiletá dcera ho taky trochu hraje. Jsem rád, že se věnují sportu, ve kterém se hráči respektují, stávají se přáteli a budují vztahy i mimo kurt.

Moje poslední otázka zní: Kdybyste si mohl vybrat, byl byste raději tenistou v té vaší éře, sedmdesátá, osmdesátá léta, nebo dnes?

Je, já kdybych byl mladý, tak bych se do nich pustil. Říkám si, jaké by to bylo úžasné, kdybychom mohli my tenkrát už hrát jejich dnešníma raketama. Ale trochu mi připadá, že v dnešním tenisu jde víc o sílu a míň o myšlení. Tenis se musí hrát také hlavou a takový tenis hrál Ivan Lendl a v současné době ho předvádí i Roger Federer. Má ohromnou škálu úderů a nad svými soupeři vítězí, právě proto, že nezapomněl, že tenis se hraje „hlavou“. Dobrému hráči tvrdá rána nevadí. Daleko důležitější je umístění míče. Když je míč dobře umístěný, nedá se chytit i když je rána menší. Dneska je tenis hodně silový a kdybych já i dneska hrál, nechci být pyšný, ale myslím si, že bych stejně byl mezi prvními pěti jako tenkrát. Vždyť jen ta raketa by ještě více zviditelnila moje přednosti a vylepšila moje slabiny.

Děkuji za rozhovor a přeji vám štěstí v osobním i sportovním životě, protože nějaké ty tenisové turnaje určitě hrajete. Takže ještě jednou hodně štěstí a děkuji za návštěvu.